PANTANAL - BRAZÍLIE

Píše se 25. květen 2010 a parta „sedmi  (statečných)“  fotografů vyráží z pražské Ruzyně do brazilského Pantanalu. Je pravdou, že ještě před půl rokem jsem neměl o existenci Pantanalu ani ponětí a kdyby se mně někdo zeptal třeba:  kde že to ten Pantanal je, jen bych pokrčil jen rameny. Během posledních několika měsíců, když už jsem věděl, že jedu do Brazílie, jsem zjistil, že Pantanal je velkou neznámou pro většinu mého okolí a o to víc jsem se těšil.

Pár dat  o Pantanalu:

Pantanal je přezdíván jako nejrásnější bažina světa. Nachází se v západní části Brazílie  v sousedství Bolívie a Paraguaye na rozloze cca 190.000 km2, což je více, než dvojnásobná rozloha České republiky. Časový posun je minus 6 hodin, takže když se v Česku večeří, v Pantanalu je oběd. Období dešťů je v době listopad až únor a v tuto dobu se zdejší řeky, tekoucí do řeky Paraguay, rozlévají do širokého okolí a zaplavují zdejší pastviny. Pantanal, to je obrovské množství písku, které kdysi bylo dnem moře. Když řeka opadne, na zaplavených pastvinách zůstanou pro Pantanal typická jezírka. Brazílie je obrovská země o velikosti cca 8,5 mil. km2 a je co do rozlohy srovnatelná s Austrálií (7,7 mil. km2), či Evropou (10,2 mil. km2). Česká republika by se do Brazílie vešla více než 100x. Například řeka Rio Negro, ke které musíme z našeho bungalovu dojít nějakých 200 metrů, je v období dešťů přímo pod okny. Za čtyři týdny bude v řečišti ještě méně vody než teď a řeku bude možné přejet auty.

Cíl cesty jižní Pantanal a ekofarmu Fazenda Barranco Alto (www.fazendabarrancoalto.com.br)  jsme dobyli přibližně po 35 hodinách. Letěli jsme z Prahy do Frankfurtu, odsud do Sao Paula a pak do Campo Grande, kde na nás čekala tři terénní auta s řidiči a osm hodin cesty na farmu. První dvě hodiny jsme jeli po asfaltce až do města Anastacia, pak další dvě hodiny po zpevněné cestě a zbytek našeho cestování, kdy už jsme byli utahaní jako koně, byl v režii terénní bahenní vložky. Za Anastacií začíná Pantanal – bažinatá rovina, kterou jsme chtě nechtě museli projet. Poslední čtyři hodiny jsme si užili skutečný „Dakar“. Kličkovali jsme mezi obrovskými loužemi a když už nebylo zbytí, museli jsme bahenní lázeň projet. S odhodláním se naši vozatajové vrahali do louží a nechávali přes kapotu a čelní sklo přelévat špinavou vodu. Všechna tři auta jela na svém limitu. U nás doma snad není jediné terénní auto, které dostává v běžném provozu takhle zabrat. Do bahna jsme zapadli jen jednou a jen jednou přišel ke slovu naviják. Do dneška nechápu, jak jsme se při neexistenci náznaku jakékoli cesty v divoké přírodě dostali až na místo. Protože se v Pantanalu stmívá už po  17.00 hodině, poslední skoro dvě hodiny jsme jeli bažinou potmě. Bez bloudění až na místo. Teprve až později se dozvídám, že tento způsob dopravy na farmu volí skutečně jen exoti, neboť zpravidla se sem návštěvníci dopravují malými letadly. Naštěstí máme jedno takové pro zpáteční cestu objednané. Nedovedu si představit, že bychom se měli 8 hodin kodrcat z farmy do Campo Grande a riskovat tak pozdní příjezd na letiště a zmeškání zpátečního letu.

Dnes je 4. června 2010 a máme za sebou už týden pobytu a každodenního focení zdejší přírody. Dnes jsme lovili piraně. Je jich plná řeka. Jen blázen by do ní vlezl a šel se vykoupat. Plavky jsme vezli zbytečně. Koupání v řece odmítli všichni a nikdo nechěl být tím oním pokusným králíkem. Když by snad překonal bariéru kajmanů na mělčině a na břehu, pak pár metrů od břehu si na něm pochutnají piraně. Lucas s Fernandem nám dali pruty, kilo masa a loďku a vyrazili jsme. Udivilo nás, když jsme nahodili a hned jsme měli úlovek. Je pravdou, že hned první chycená  piraňa se s chutí zakousla do Pavlova ukazováčku, když jí vyndával z tlamy háček s masem, které ještě nestačila pozřít. Piraňu sežral kajman, Pavlovi jsme dali první pomoc a zachránili ho tak, aby se mohl do Česka vrátit celý J  Kdyby se snad nějaký rybář ptal, jak jsme byli úspěšní, tak je potřeba říci, že velmi. Za přibližně dvě hodiny jsme nachytali 40 masožravých ryb, které mají v tlamě zuby nesoucí přirovnání k laserovému skalpelu. Jejich ostrost a přesnost je obdivuhodná. Po nahození kousku masa se to v řece jen vře. Když by se s návnadou nehýbalo, pak z háčku maso zmizí za pár vteřin, a to zejména zásluhou přibližně pěti centimetrových piraní. Ty, které jsme lovili, měli něco mezi 15 – 25 centimetry.

Fazenda Barranco Alta je ekofarma o rozloze asi 100 km2 (tj. přibližně jedna pětina rozlohy Prahy). Ubytováni jsme v samostatném bungalovu o 4 pokojích (celkem 9 lůžek), dvěmi společenskými místnostmi, knihovnou a kompletním sociálním zařízením (samostatně pro každý pokoj). Kolmo k našemu bungalovu je jídelna, s kuchyní. Vlastní život farmy se odehrává za hektarovou loukou a nás absolutně nijak neruší. V naší zahradě sedáváme pod 80 letým mangovníkem, který nabízí velmi příjemný stín.  Ubytování a jídlo je jedním slovem excelentní. Majitelé farmy Marina a Lucas Leuzingerovi mají rodinné vazby ke Švýcarsku a spolu se svými dvěma malými dcerami s námi každý den obědvají a berou nás skutečně jako své rodinné hosty. Jejich přístup k nám je velmi příjemný, nenásilný a jsme z něho nadšeni. Stejně milý a usměvavý je personál, který se o nás stará. Kuchyně, úklid, praní prádla, stále plná lednice nápojů (vše v ceně) jsou zde samozřejmostí. Nikde se nezamyká, foto technika za statisíce je přístupná prakticky všem a nikdo si nedovolí na ni sáhnout. Na péči, které se nám dostává, budeme dlouho vzpomínat. Na bankovky jsme naposledy sáhli při obědě v Anastacii, na farmě peníze nejsou vůbec potřeba. Vše je v ceně, víno zaplatíme při odjezdu.

Sedm statečných: Honza, Zdeněk, Pavel, Lumír, Ondra, Michal a já, přijelo do Pantanalu ukojit zejména svého koníčka a dále tzv. dobít baterky (zrelaxovat). Každý den vstáváme v 5:00 hodin, abychom po 6:00 hodině mohli sednout buď na vyhlídkovou korbu náklaďáku, nebo do speciální loďky. Auta jsou dvě, loďka jedna, takže se můžeme rozdělit na tři zcela samostatné party. Tyto každodenní výlety jsou samozřejmě v ceně. Nad rámec těchto výletů je možné využít i Lucasovu Cessnu a vydat se nad Pantanal do oblak.  Našimi průvodci jsou zpavidla Lucas (sám majitel) a Fernando. Parta, která jezdí autem, kličkuje mezi jezírky a hledá hlavně savce. Ptáci, ti se nabízejí sami. Z loďky se dobře fotí ptáci v letu a kajmani. Bonbonkem jsou lovící vydry. Ty naše loví ve čtyřech a úlovek spořádá vždy jen jedna. Na zbývající se dostane až ta další. O kořist se neperou a způsobně dodržují dělbu o práci i o kořist. Z ranního focení se vracíme před 10:00 hodinou a fotíme si zvířata okolo našeho bungalovu, stahujeme nafocený materiál do notebooků, vyřídíme pár mailů a koukneme se na internet, abychom věděli, co je doma nového. Internet je jediným spojením s domovem, neboť telefon zde nefunguje. Další kolo focení je odpoledne přibližně od půl třetí do půl šesté. Po večeři chvíli popovídáme a v devět večer většina z nás už spí. Takových dnů nás čeká přesně jedenáct a půl. Zbytek procestujeme mezi Evropou a Brazílií.

Pantanal je třetí fotoexpedicí, kterou absolvuji. První byla Jihoafrická republika (Krugerův národní park + Kapské Město a jeho okolí), druhou byla loňská fotoexpedice na Galapágy a pevninskou část Ekvádoru, včetně Amazonie a třetí je Pantanal. Pokud bych měl expedice seřadit podle zajímavosti obsahu z pohledu fotografa, tak jednoznačně vede loňský Ekvádor se souostrovím Galapágy. Zde bylo nepřeberné množství zvířat (savců, plazů, krabů, ptáků a kdo ví, čeho ještě) + možnost fotit reportáž (např. návštěva indiánského kmene Huoaranies). Druhou příčku obsadí JAR – opět hodně zvířat, včetně zvířat tzv. v akci + reportáž. Na třetí místo dávám Pantanal. Různorodost zvířat není taková, jako při předchozích expedicích, je to hlavně ráj pro ornitology, savců jsme napočítali jen 12 a museli se opravdu hledat. Někteří z nás ani celou dvanáctku savců nevidělo. Po týdnu cestování za fotkami zvířat člověk zjistí, že se vše opakuje a možná, že některé konkrétní kusy zvířat jsme fotili v různých dnech opakovaně. Lituji, že když už člověk jede nějakých 11.000 km do Brazílie, že zde nemá možnost udělat reportážní fotky a fotit život na ulici. Přeškoda, že jsme se po polovině expedice nepřesunuli třeba do Sao Paula, či Campo Grande. Podle mého názoru týden pro focení na farmě stačí až až. Na druhou stranu, kdo si chce vychutnat klid bez mobilu, může ho vychutnávat plnými doušky.

Když už jsem zmínil ráj pro ornitology, nedá mi, abych se nezmínil o dvou „hvězdách“  mezi ptáky. Nejčastěji foceným ptákem a nejčastěji foceným motivem je beze sporu letící kolibřík na květu. Na kolibříky cvakla závěrka za těch několik dní snad desetitisíckrát. Protože se snímá v sekvenci, odpad (rozmazané, či jinak nepovedené) je obrovský.  Další „hvězdou“ jsou ary hyacintové – krásně modří velcí papoušci  se žlutou linkou (mají ji i na jazyku). Při focení z lodě měli největší úspěch ledňáček (samozřejmě letící), vydra (samozřejmě rybu lovící) a všude přítomní kajmani. Kajmanů je v Pantanalu obrovské množství a jejich těla lemují s farmou sousedící řeku Rio Negro a i některá bažinatá jezírka. Bohužel, měli jsme možnost se setkat i s dalším plazem, a to zdější smrtelně jedovatou zmijí jararaca (Bothrops mattogrossensis). Večer přiběhla vystrašená kuchařka, že pod naším mangovníkem je had. To jsme ještě nevěděli, že je jedovatý a že po jeho uštknutí je sérum v 320 km vzdálené nemocnici v Campo Grande. Uštknutá oběť umírá na jed vytryslý z jedových zubů a v případě neodborného použití séra, tedy mimo nemocnici,  umírá na anafylaktický šok. Bez včasného ošetření nastává smrt do dvou hodin. Náš had zemřel na přeseknutí mačetou. Lucas říkal, že za 7 posledních let tohoto zabijáka vidí poprvé.

Snad každého zde musí uchvátit pohled na noční oblohu. Protože zde vůbec není světelné znečištění oblohy, hvězd je na nebi nepočítaně.

Protože do Pantanalu pojedou bezesporu i další cestovatelé z Česka, poslouží pár rad co s sebou. Nespoléhejte na to, že jste na 19. stupni jižní šířky, tedy v tropech. Zažili jsme tady i zimu okolo 10 stupňů. Vedle kraťasů a triček se tedy hodí i outdoorové oblečení, které zahřeje a nepromokne.  Vezměte si s sebou trekové sandály i goretexové boty (stačí nízké). Nutností je vše proti komárům. A když píšu vše, tak tady to platí dvojnásob. Komáři jsou všude a celý den a jsou velmi agresivní. Vřele doporučuji zakrývat zejména kotníky. Po několika dnech nepomáhají repelenty a člověk se musí spolehnout na mechanickou ochranu. Upotřebíte dále pokrývku hlavy, pláštěnku, tričko s dlouhým rukávem – moira. Maskovací oblečení jsem nakoupil na www.paintballshop.cz – dojel jsem si přímo do prodejny v Praze na Chodově. Pantanal  není malarickou oblastí, takže antimalarika jsou zbytečná. Pro fotografy je nutností tzv. dlouhé sklo. Nejčastěji jsem se se svým Nikonem pohyboval v ohniskových vzdálenostech mezi 400 – 800 mm. Na krajinky jsem používal zoom 16 – 35 mm. Objektiv 85 mm jsem nevyužil, makro objektiv je dobré vzít s sebou. Objektiv 70 – 200 mm jsem s sebou nebral a jsem tomu rád. Zde bych ho nevyužil. Z další výbavy doporučuji stativ s kulovou a gimbal hlavou, blesk + better beamer, notebook + externí HD, 2x 16 GB karty, redukci do zásuvky, naši 4 zásuvkovou prodlužovačku a další drobnosti, které snad každý fotograf má trvale ve svém fotobatohu.

=====

Dnes je 6. červen 2010, vyspíme se a  jedeme domů. Zítra po obědě nás na farmě vyzvednou dvě letadla a převezou nás do Campo Grande. Ve večerních hodinách se přesuneme do Sao Paula, nočním letem se dostaneme do Paříže a na Medarda před osmou hodinou večerní budeme v Praze. Určitě se nám tady všem líbilo a na expedici budeme rádi vzpomínat. Po 12 dnech čistého pobytu v Pantanalu si dovolím napsat, že Pantanal je krásné a obdivuhodné místo, které osloví a zaujme. Rozhodně stojí za to, se do Pantanalu podívat. Pokud by se mě někdo zeptal, zda se sem chci vrátit, odpovím možná překvapivě, že ne. Za těch dvanáct dnů jsem poznal, co jsem chtěl a nejsem přesvědčen, že při další návštěvě bych něco nového objevil. Nejsem ornitolog a nedokážu ocenit zdejší množství ptactva. Koukám se na věc přes hledáček fotoaparátu a hledám akci, chci zachytit život vypovídající snímky. Zde je to spíše o zadokumentování populace zvířat, či o fotografování alb zvířat. Raději zase poznám jiný kout světa. Na Pantanal jsem ale rozhodně nezanevřel a jsem rád, že jsem ho mohl navštívit. Brazílie je obrovskou zemí, do které určitě stojí za to se vrátit. Brazílie, to není jen Pantanal. Někde se začít musí, takže návštěvu Pantanalu pro začátek cela určitě doporučuji. Kdo navštíví tu "naši" farmu, nebude moci svým hostitelům vytknout vůbec nic. Ke slovu "spokojenost" se musí přidat jen slůvko "excelentní".

=====

Na kalendáři je už 9. červen 2010 a mám za sebou první noc doma. Cesta domů trvala přesně 24,5 hodiny.  7. června nás na farmě vyzvedly dvě Cessny, naložili jsme bagáž a vznesli se do oblak, takže jsme kousíček Pantanalu viděli z leteckého pohledu všichni. Opravdu zajímavý a pozoruhodný kus země. Po 50 minutách letu jsme přistáli v Campo Grande (autem jsme těch 320 km jeli 8 hodin), odsud do Sao Paula, přes oceán do Paříže a v osm večer jsme se už vítali se svými blízkými na pražské Ruzyni.

=====

Ve fotogalerii je nyní 130 fotek pantanalských zvířat. Pokud se vám budou líbit (a nemusí se líbit všechny), budu rád.

Váš PRAOTEC